KSČM

Jaromír Sedlák. Paměti Štrougalova poradce v letech 1971–1989, muže, kterého mnozí ve světě považovali za dvojitého agenta. Ať tak či onak, autor dokládá, že Praha byla před převratem zrnkem mezi dvěma mlýnskými kameny – Washingtonem a Moskvou. Jaromír Sedlák nic nezatajuje a přece má dar udržet čtenáře v neustálém napětí otázkou: Jak to vlastně bylo doopravdy? Kdo a kde rozhodoval o osudu Československa? Muži v popředí anebo v pozadí, nad stolem nebo pod stolem? Ležela moc opravdu na ulici a kdo a pro koho ji zvedl?

 Nakladatel: BVD
 ISBN: 978-80-87090-43-5, EAN: 9788087090435
 Formát: 184 stran, 21x14cm, česky, brožovaná vazba
 Rok vydání: 2010 (1. vydání)

Muž nad stolem

Jaromír Sedlák v rozhovoru s Karlem Sýsem

Rozhodně jste nevedl nudný život. Byl jste poradcem předsedů čtyř vlád, velvyslancem, ředitelem Ústavu mezinárodních vztahů… Setkal jste se s Gromykem, Ševardnadzem, Primakovem, Jakovlevem, Rakowskim, Ryžkovem, Arbatovem, maršálem Ogarkovem, Kádárem, Kissingerem, Albrightovou, poradcem Obamy Volckerem, Sörosem, Stiglitzem, Krugmanem… Nemluvě o osobnostech českých a slovenských… V Čechách se nemůžete divit, že vás kdekdo podezíral a podezírá ze spolupráce s tajnými službami všech barev. K podezření vedou zřejmě i vaše nekonvenční vědomosti o dějinách i současnosti špionážních a kontrašpionážních služeb, které ochotně prezentujete na besedách a debatách. Odtud je jen krůček k nápadu, že jste vlastně bývalý nebo i současný muž od fochu. Kdo se má ve vás vyznat?

Jak by se podle vás v takové situaci, kdy hrušky zase jednou dozrají, měli zachovat komunisté?

Nedávno jsem se ocitnul na semináři, na kterém měli hlavní slovo představitelé rodící se nové politické strany, nazvané Nová antikapitalistická levice. Konalo se to kupodivu v Lidovém domě, kde se, jak vidět, může nyní po „vítězství“ ve volbách odehrát cokoliv.

Doporučil jsem organizátorům, ať ze svého názvu zatím vyhodí termín „antikapitalistická“ jakožto předčasný. Mimochodem, jak jsem zjistil, tato budoucí strana inzeruje zprávy o svých akcích v Haló novinách. Jinak se k ní hlásí jak mladí komunisté, tak někteří mladí členové ČSSD i Zelení. Každopádně by si měli uvědomit, že na naší zeměkouli je několik stovek miliónů podnikatelů, kteří zaměstnávají nejméně řekněme tři zaměstnance. Podle Marxe jsou to tedy u nich zaměstnaní pracovníci, producenti nadhodnoty, a podnikatelé jsou kapitalisté. Tito malí a také mnozí střední podnikatelé se často obávají víc velkých konkurentů, oligopolů než zaměstnanců. Žvanění o kapitalizmu vůbec je žene do náruče sociální skupiny, kterou lze označit za finanční i jinou oligarchii, případně za big business. Mohli by to být kolísaví spojenci zaměstnanců.

Co nyní svět potřebuje, je nasadit virtuální svěrací kazajku finanční oligarchii. Jeden z jejích úspěšných členů miliardář George Soros doporučuje například

1) velké banky postátnit. To by mělo být součástí strategického hesla radikální levice v dané etapě, a ne výkřiky o likvidaci kapitalizmu jako takového. Nechme něco taky příštím generacím.

2) Aktuální je stále združstevňování a

3) samospráva v menších firmách.

Jenže jak „znárodňovat“ firmy, které mají odnože po celé planetě? Jak realizovat samosprávu?

To ovšem znamená současně změnit profil státu, dát do virtuální klece i vrcholovou nadstátní i státní byrokracii. A to vše sametovou cestou, žádné násilí, využít hlavně voleb, ovšem i akcí v ulicích, jak to najednou před volbami hlásá i Vladimír Špidla, donedávna vlivný neoliberál v řadách ČSSD. Jediný Čech, kterého pozval Bush junior na svoji farmu. Jak vidět, chytá proudění větrů a chce vyšachovat například všehoschopného zmíněného Johna, který už prý plánuje, že jednou odkoupí Lidový dům, který je až po uši zadlužen.

Může to být všechno velmi napínavé. Každopádně je třeba vycházet z toho, že trh a ještě více konkurence tu byly už před kapitalizmem a budou užitečné i po něm. V politice také, nejen v ekonomice, jak po 17. listopadu konstatoval i Jakeš. Kdo by to do něj řekl! Proč to neřekl dřív?

Lenin na konci života prohlašoval, že hlavním rysem dialektiky je jednota a boj protikladů, pohyb nejen antagonistických, ale i jiných rozporů. To u něj nebyla nějaká úniková teoretická gymnastika. S tlacháním o morálně politické jednotě přišel až Stalin, ovšem v SSSR. Trocký to zase přeháněl opačným směrem, ten viděl jen ten boj, jen ty antagonizmy.

Jak vidět, trocha teorie nikoho nezabije. Je o čem přemýšlet, fundovaně debatovat, soustředit se na budoucnost. Neutápět se jen v minulosti. Všeobecná konkurence je projev hlavního rysu dialektiky: jednota a boj protikladů.