KSČM

Jedním z horkých témat, se kterým se musí samospráva města Písku během relativně krátké doby vypořádat (a které musí písecká veřejnost „vstřebat“), je záměr vybudovat a provozovat v rámci regenerace sídliště Portyč tzv. nízkoprahové a komunitní centrum pro romskou mládež, ( nyní Centrum sociálních služeb) zobecněno - pro sociálně nepřizpůsobivé občany. Je řešením problémů, které se naše společnost snaží marně vyřešit dlouhé desítky let, právě toto centrum?

Komunitní plánování má v našem městě relativně dlouhou a docela úspěšnou historii. Na umístění centra do bývalé základní školy J.A. Komenského na Alšově náměstí byl dokonce zpracován a proplacen projekt, který se ale jaksi nerealizoval. Nyní je tento projekt zařazen jako jedna z akcí regenerace sídliště Portyč. Tento záměr vyvolal bouřlivou, převážně negativní, reakci písecké veřejnosti. Pod tlakem se uskutečnilo v únoru t.r. cosi jako „veřejné slyšení“ v divadle Fráni Šrámka. Místo aby poskytlo vysvětlení a rozptýlilo obavy občanů města, především těch, kteří žijí na sídlišti Portyč, nastolilo (alespoň pro mne) dosti zásadní otázku. A to, jestli chceme skutečně koncepčně a dlouhodobě řešit problémy s určitou komunitou (trochu nepřesné označení, protože Romové za celou dobu své existence u nás žádnou skutečnou komunitu nebyli schopni vytvořit – jde pouze o skupinky jednotlivců, příslušníků určitého etnika), anebo nám jde pouze o peníze z Bruselu. Zdůrazňování faktu, že udržitelnost projektu je pět let a pak si s rekonstruovaným objektem můžeme dělat co chceme, umožňuje dvojí výklad a také dvojí přístup v případě, že se toto centrum vybuduje.

Jak řešit problematiku sociálně nepřizpůsobivých spoluobčanů si neví rady ani naše matička Evropa. Orgány EU se naprosto vážně zabývají tzv. integrací romské národnosti (v zemích EU žije cca 10 – 12 milionů Romů) a vymýšlejí různé dokumenty a postupy. Posledním výtvorem je sdělení Komise „Rámec EU pro vnitrostátní strategie integrace Romů do roku 2020“. Komise se tímto sdělením (komunikační dokument) obrací na členské státy, aby v souladu se strategií „Evropa 2020“ připravily nebo přehodnotily a do konce roku 2011 představily své strategie integrace Romů. Vybízí členské státy k tomu, aby úměrně k velikosti jejich romské populace přijaly a dále rozvinuly komplexní přístup k integraci Romů do roku 2020 a zaměřily se především na čtyři hlavní oblasti, kterými jsou přístup ke vzdělání, zaměstnání, zdravotní péči a bydlení.

Domnívám se, že všechny tyto oblasti jsou ze strany ČR a všech příslušných orgánů a institucí plněny víc jak ze 100 %.

Přístup ke vzdělání. Problém Romů v podmínkách ČR není v tom, že by jim byl jakkoli upírán přístup ke vzdělání. Naopak, je to právě řada z nich, kteří se odmítají vzdělávacího procesu aktivně účastnit. Jsou to oni, kteří neposílají své děti do školy a nemotivují je k dalšímu vzdělávání a získávání kvalifikace. Přitom role rodiny v tomto procesu je nezastupitelná.

Zaměstnání. Zde je to poněkud složitější. Řada příslušníků tohoto etnika sice pracovat určitě chce, chybí jim ale mnohdy patřičná kvalifikace a pracovní návyky. Zaměstnavatelé pak často hodnotí tyto uchazeče o zaměstnání paušálně. Nelze ale přehlížet, že velká část tohoto etnika (možná většina) prostě pracovat nechce, protože je pro ně pohodlnější parazitovat na našem sociálním systému (to ale bohužel platí i pro řadu příslušníků majoritní části naší společnosti).

Zdravotní péče. Příslušníci tohoto etnika mají stejný přístup ke zdravotní péči, přestože mnozí z nich za celý život nepřispěli a nepřispějí jedinou korunou do systému veřejné zdravotní péče. Navíc si řadu zdravotních problémů a potíží způsobují sami svým osobitým životním stylem.

Bydlení. Dostupnost bydlení pro příslušníky tohoto etnika je mnohdy snazší než pro příslušníky majoritní části společnosti. Komu je bydlení často jen tak „přidělováno“, komu je tolerováno vybydlení bytů a domů? A kdo si vše musí plně zaplatit?

Ale ani naše vláda nespí. Po létě chce projednat a schválit strategii boje proti sociálnímu vyloučení. Navrhovaná opatření mají zabránit vzniku ghett, zlepšit přístup k zaměstnání, bydlení, vzdělávání a zvýšit bezpečnost v lokalitách, kde dochází k vyšší koncentraci sociálně nepřizpůsobivých či sociálně potřebných spoluobčanů. Podle analýz je v ČR cca 400 chudinských lokalit, ve kterých žije cca 80.000 osob (převážně Romů).Většina z dospělých v nich nepracuje, žije ze sociálních dávek, jejich děti nechodí do školy, případně mají ve školách značné problémy. Na hranici chudoby se ale v ČR pohybuje podle posledních šetření cca 900.000 osob, pouze zlomek z nich je však tzv. „problémových“. Myslím si, že řešení pro ty „problémové“ je již dávno nalezeno, pouze jej jaksi přehlížíme.

Integrace je to, že děti ze sociálně problematického prostředí budou řádně navštěvovat školu a účastnit se aktivně nabízených mimoškolních aktivit.

 Integrace je to, že dospělí budou respektovat zákony této země a o pracovní příležitosti se nebudou zajímat pouze v souvislosti s přístupem k sociálním dávkám. Integrací je ale i změna legislativního prostředí, které zatím bohužel zvýhodňuje ty, co nechtějí pracovat, před těmi, kteří celý život pracují třeba i za minimální mzdu. To, že tak lze řešit tento problém, lze vidět na řadě jedinců tohoto etnika, kteří se dokázali úspěšně zapojit do běžného života a fungování společnosti. Když to dokáží někteří, tak proč ne všichni? Kde je chyba? V nás nebo v nich?

Veřejná anketa k centru sociálních služeb pro mládež ve věku 15 – 26 let je myslím celkem k ničemu.

 Jednak nepokládá základní otázku - zda centrum ano či ne a její výsledek k ničemu nezavazuje. Hlavně ale přichází pozdě, měla přijít o hodně dřív. V době, kdy se někdy v roce 2008 rodil tzv. integrovaný plán rozvoje sídliště Portyč, jehož součástí nějaké takové centrum bylo. Tehdy se ale neuvažovalo s tím, že by nositelem tohoto záměru bylo město. Měla to být doprovodná aktivita organizace poskytující sociální služby jako hlavní předmět své činnosti.

 Jestli nám skutečně jde o pozitivní změnu, musíme výchovně i jinak působit na podstatně mladší ročníky. Na to máme přece ale jiná zařízení. A u těch starších musíme nekompromisně vyžadovat respektování a dodržování standardů obvyklých pro naši majoritní společnost, k tomu ale také patří buď úspěšné studium nebo práce. A jestli si pubescenti a postpubescenti ve věku 15 – 26 let chtějí „hrát“, tak za své a v zařízeních, kterých je myslím v Písku dostatek, a podle regulí, které respektují všichni ostatní. Nikomu z nich není bráněno v přístupu a využívání těchto zařízení.

Nezapomínejme ale na tu větší část obyvatel sídliště Portyč. Musíme učinit vše (i restriktivními opatřeními), aby toto bylo bezpečné a příjemné místo pro život a bydlení. A nefunguje-li něco z toho tak, jak by mělo, jsou tu od toho konkrétní instituce, které musí zjednat nápravu. Vyžadujme to od nich, žádné centrum to nezachrání ani nevyřeší, pouze alibisticky odsune problém na další léta.

Miroslav Krejča, červenec 2011, zastupitel a senátor za ČSSD