KSČM

…"Místo, aby se stavělo na tom, co nás spojuje, zdůrazňuje se to, co nás rozděluje. Mezigenerační solidarita bere za své. Národ ztratil soudržnost"… Tyto a jiné myšlenky mne zaujaly v novinovém vydání Národního Osvobození ze dne 12. dubna 2012, č. 8/2012. Posuďte sami.

Minulost měnit nemůžeme aneb Je čas na čtvrtý odboj? 

Při jejím vzniku, stejně jako po nastolení demokracie na sklonku osmdesátých let, tvořila společnost nesourodá směs občanů, často protikladných názorů, viníků i obětí předchozích nezákonností, poctivců i lidí připravených opět profitovat na úkor druhých.

Za první republiky byl nastartován proces navazující na trendy mající počátek v druhé polovině 19. století a do určité míry již v osvícenství a v době Národního obrození, ne-li ještě dříve, kupříkladu za husitské reformace, směřující k větší demokracii a podpoře individuální iniciativy a tím i k růstu celospolečenské prosperity. Ctila se morálka, rodina byla základem státu a jeho největší oporou byl střední stav. Bohužel v polovině meziválečného období vypukla světová hospodářská krize a pak v Evropě nastal soumrak demokracie se všemi tragickými důsledky. Po převratu v r. 1989 jsme mnozí očekávali, že navážeme na první republiku.

Hledají se viníci, proč to takhle nefunguje. Jeden druhému něco vyčítáme a zabředáme do větší a větší morální bídy s výhledem na bídu existenční. Prý se máme stydět za minulost a rezignovat na návrat k hodnotám, na nichž náš novodobý stát vznikl. V módě je národní sebemrskačství. Kdysi jsem se sešel s člověkem, který mi řekl, že se v něm pere krev. Jeden jeho dědeček padl jako voják wehrmachtu u Stalingradu a druhý zemřel jako odbojář proti nacismu v koncentračním táboře. Byl to sympaťák a slušný a veselý člověk. Stejně tak se asi dnes pere ve většině současníků krev předků komunistů a komunistických přisluhovačů s krví komunistických odpůrců. Celek pak tvoří lidé takoví i onací. Když se měl udělat pořádek, řeklo se, že nejsme jako oni. Pořádek je pozdě dělat a zůstal pocit křivdy. Místo, aby se stavělo na tom, co nás spojuje, zdůrazňuje se to, co nás rozděluje. Příslušníci jednotlivých profesí se k tomu pokládají za ze všech nejdůležitější a oproti jiným, či oproti těm v bohatších zemích, za nedostatečně honorované. Nejvíc šizení se cítí být manažeři státních podniků jež nic nevyrábějí. Mezigenerační solidarita bere za své. Národ ztratil soudržnost.

Jsou snad lepší jiné národy? Velmoci a také tak zvané kolébky demokracie se mohou „pyšnit“ kolonialismem, rasismem, otroctvím, genocidou a v případě ztráty svobody i jejich mnozí příslušníci kolaborantstvím či alespoň lhostejností ke zlu. Jako hlas na poušti zní jakoby i do budoucna prorocký názor Henryho Davida Thoreaua vyslovený v demokratické Americe 19. století: „Jediný dům v otrokářském státě, ve kterém svobodný muž může se ctí bydliti je vězení.“ To však je hlas jednotlivce.

Víme, jak by se měly věci uspořádat. Ale nevíme, jak toho dosíci. Určitě nejsme horší, než příslušníci jiných národů. Jen se po těch všech dějinných zvratech pořád víc než je zdrávo handrkujeme o to, co kdo v minulosti zavinil, kdo by měl sedět a kdo by měl dostat medaili. A nečelíme dostatečně zlořádům páchaným teď. Minulost bychom měli studovat, hledat v ní poučení, ale měnit ji už nemůžeme. Měli bychom usilovat o změnu současnosti.

Měli bychom chtít, aby nám vlády vytvářely prostor pro naši iniciativu, aby nás neničila konkurence skutečně nekalá. Dovážíme-li zboží vyráběné otroky a dětmi, ošizené, padělané, neproclené a dělané bez ohledu na životní prostředí, je veškerá naše snaha okleštěná. My a celá Evropa i s Amerikou jsme ztratili možnost soutěžit s nekalou globální konkurencí. Ztratili jsme budoucnost a proto se nám i přestaly rodit děti. Evropa v dohledné době přestane patřit Evropanům. Státy a jejich občané zchudly, boháči co většinou nic nevyrábějí, nikoho nezaměstnávají a daně takřka neplatí, jsou stále bohatší. Vlády k tomu bezmocně přihlížejí a vládnoucí jedinci se už nesnaží o nic jiného, než sebe a své blízké zabezpečit, ať už je to v jednotlivých zemích, či na ústředí v Bruselu. Je třeba spravedlivě přiznat, že za dluhy, které teď máme a které nám neustále rostou, nemohou komunisti.

Můžeme s tím tedy něco dělat, či musíme odevzdaně čekat, jak to dopadne? Zatím nám sem dovážejí ropu, a ačkoliv je kvůli tomu třeba vést neustále války, což se nám moc nelíbí, tak bez skrupulí jezdíme s auty a létáme letadly a pokud ze z nás už nestali bezdomovci, žijeme v pohodlí a doma si topíme. Chceme vedle chleba a ropy také hry. Tak nás krmí pokleslou kulturou, destruktivním uměním a sportem oproti původním olympijským, sportovně džentlmenským a sokolským idejím zcela protichůdným. Nikoliv fair play, kalokagathie, sokolské „Ni zisk ni slávu“, sport pro zdraví, ale pro úzkou vrstvu sebedestruktivní honba za rekordy a pro ostatní sport v televizi či téměř zločinné fanouškovství na stadionech. Pasivně se necháváme vést někam, kam jsme nechtěli a nevíme kam nás to dovede. Inteligentní, kulturní lidé si kupují a čtou neinteligentní, nekulturní a hnusný bulvár. Číst o cizím neštěstí  jim dělá radost. Vzorem pro mládež a také pro celou společnost se stali namísto vědců, poctivých podnikatelů a umělců nanejvýš pochybné elementy, jejichž jedinou předností je schopnost za každých okolností se zviditelňovat – v dnešní terminologii tzv. celebrity.

Přijde někdo na to, jak to změnit? Snad kdybychom se přestali hádat, mohli bychom se nad tím alespoň společně zamyslet. Možná, že je to ale asi tak všechno, co s tím můžeme udělat. Kapři si obvykle sami rybník nevypustí a snahy měnit něco násilím mívají většinou špatné, lépe řečeno, ještě horší konce.

V r. 1859 založil hrabě Arnošt Waldštejn v Plzni továrnu, jejíž řízení převzal

v r. 1866 ing. Emil Škoda a udělal z ní světoznámý strojírenský závod. Karel Švarc ve svých „Plzeňských pomněnkách“ o něm píše: „Byl člověk velikého ducha a podnikavosti, vždy zůstal člověkem, s lidem mu oddaným a řádně i spolehlivě pracujícím, ve styku téměř přátelském, cítícím v nahodilých nehodách, kde bylo třeba pomoci skutkem i výpomocí… Zemřel v r. 1900, oplakáván všemi, kdož znali jeho dobré srdce.“ V meziválečném období se stal ředitelem Škodovky Dr. Karel Loevenstein. Dostal závod z obtíží po 1. světové válce a dokázal jej přivést k velké prosperitě a rozvoji.

V době krize se vzdal všech platů a požitků. Do začátku devadesátých let 20. století pracovalo ve Škodovce jenom v samotné Plzni 38000 zaměstnanců. Dnes je v Plzni namísto někdejších techniků plno právníků a největším podnikem v západních Čechách je nemocnice.