V úvodu svého krátkého článku se přiznám k rozpakům. Loni jsme přešli bez povšimnutí 170. výročí zahájení stavby kapliček na našem albrechtickém hřbitově. Nadčasové památky, která patří k trvalým atributům naší obce. Myslím, že stojí za to připomenout si výsledky úsilí našich předků, které se staly součástí našeho kulturního dědictví. Tímto příspěvkem bych chtěl částečně splatit dluh, který v této věci máme.
Často si kladu otázku, co je příčinou popularity a zájmu o tyto prosté stavby, obrázky s biblickými motivy doprovázené krátkými verši. Navíc verši bez udání jména, jako by autor věděl, že přejdou léta a jména spolu s daty narození a úmrtí nebudou nikomu nic říkat. O to více se zaměřil na výpověď o životě, osudech a vlastnostech zemřelých, ze kterých lze i dnes čerpat ponaučení. Zvláště dojemná jsou slova poděkování, úcty a
lásky adresovaná svým bližním. S kapličkami je neodmyslitelně spjato jméno jejich otce, faráře Víta Cízy, který byl architektem, manažérem a z velké části také investorem díla, jak by se dnešním jazykem řeklo. Byl to člověk moudrý, ve svém díle vytrvalý a prozíravý. Sám navrhl vzhled a uspořádání kapliček. Málokdo ví, že většina kapliček byla postavena za jeho finančního přispění. Chudším spoluobčanům půjčoval peníze na výstavbu, podle tehdejšího kronikáře prý „na věčnou oplátku“. Autorem původních obrazů byl farářův přítel, malíř František Mikule z Jinína, který po dobu práce na kapličkách bydlel na faře v rodině faráře, kterou tvořily farářova matka a sestra. Jeho odměna byla rovněž víceméně skromná. Farář Cíza se také postaral o prostředky určené na budoucí údržbu kapliček. Po jeho smrti bylo na kontě věnované tomuto účelu 200 zlatých. Bylo to hodně nebo málo? Bylo to dost, uvědomíme-li si, že vybudování menší kapličky stálo 7 zl. a velká kaplička byla za 13 zl. Jméno faráře Cízy je právem zapsáno mezi velikány katolické církve a je dobře si připomínat, že byl rovněž velikánem albrechtickým.
K odkazu našich předků se musíme stále vracet, ne z nostalgie po starých časech, ale proto, abychom dokázali do budoucna udržet jistou hrdost k místu, kde žijeme. Mějme na paměti, že osvícení lidé v dřívějších dobách netoužili po slávě, nehleděli na peníze, o to více si cenili služby druhým. Snažme se je svým životem, po jejich vzoru, následovat.