KSČM

Nucené práce, útěk, zajetí francouzskými partyzány i boj na straně spojenců u přístavu Dunkerque. Takový byl příběh veterána druhé světové války Josefa Adámka z Písku. Každý zná různá fakta, data nebo místa vztahující se ke II. světové válce. Ne každý ale zná osudy těch, kteří v ní bojovali, v horším případě padli. Josef Adámek z Písku ( 92 let ) byl mezi těmi, kteří měli štěstí a přežili.

Druhého ledna oslavil už dvaadevadesáté narozeniny a i přes všechno, co prožil, oplývá optimismem. Žije spokojeně v Seniorském domě v Písku a jeho vysoký věk byste mu vzhledem k tomu, jak dobře vypadá, tipli těžko.

Josef Adámek se narodil roku 1920 v Chřešťovicích, malé vesničce kousek od Písku. Na své mládí vzpomíná s úsměvem. Chodil zde do školy a vyučil se truhlářem. Jeho život se mu však z minuty na minutu obrátil na ruby, když se nedobrovolně stal účastníkem totálního nasazení organizovaného fašistickým Německem. „Z protektorátu nás bylo nasazeno celkem asi 640 tisíc, jak chlapců, tak i dívek. Celkově pak z Evropy osm milionů lidí, kteří museli otrocky pracovat pro Německo," vzpomíná.

V listopadu roku 1942 se vydal s kufrem, kde měl oblečení a trochu jídla, do transportu na nádraží v Písku. Ten pak pokračoval přes Strakonice, Plzeň až do Prahy. „V Praze už bylo pasažérů kolem pěti set. Společně se mnou z Písecka jeli i Mirek Přibyl a Jan Černý. Zůstali jsme kamarádi až do konce naší anabáze roku 1945," usmívá se.

Cíl cesty byl Berlín, kde všechny nahnali do velkého „lágru". Tam byl podle Josefa Adámka úplný lidský Babylon – lidé všech možných národností. Jediné vybavení byly tříposchoďové palandy. ,,Až doposud jsme všichni žili svým vlastním životem, najednou nás však ostříhali, vyfotili tak, jak to můžeme vidět v televizi, jako zločince. Vodili nás ve tvaru a neustále na nás pokřikovali: ,,los, los!"

Přibližně po dvou týdnech nahnali všechny opět do vlaku. Nikdo netušil, kam vlak směřuje. Projeli Německem, Belgií až do Francie. Z okna byla vidět Paříž, avšak tentokrát byl cíl cesty ještě o několik kilometrů dál. Ve městě Soissons. „Po dlouhé cestě z Berlína nám došly i malé zásoby jídla, tak jsme při zastávkách na nádraží kradli z otevřených vagónů ovoce a zeleniny. Bylo to nebezpečné, riskovali jsme trest a zranění od stráží, které hlídaly transport, ale hlad je hlad," vysvětluje Josef Adámek.

Všechny pak umístili do bývalých kasáren. V jedné místnosti spalo kolem padesáti lidí. „Bylo mizerné jak ubytování, tak strava, tak hygienické podmínky. K tomu všemu nás hlídali jako trestance, i když jsme jimi nebyli," říká Josef Adámek. Pracovali na budování vojenského opevnění. Práce to byla těžká, směny po dvanácti hodinách, při nichž neustále v klusu nosili těžké pytle cementu.
Začátkem roku 1944 byl Josef Adámek přemístěn na pobřeží Atlantiku, kde pokračoval v budování opevnění. Od Francouzů se začaly šířit zprávy o plánovaném vylodění spojenců, v tu dobu mu svitla naděje. Dočkal se. Šestého června 1944 se spojenci opravdu vylodili, jenže asi tak sto kilometrů jižněji.

Poté byl Josef Adámek opět přemístěn, tentokrát však do tábora ve vnitrozemí, kde opravoval trať. Spolu s jeho třemi kamarády se mu ale podařilo Němcům utéci. „Dostat se přes území obsazené Němci nebylo vůbec lehké. Přespávali jsme se slepicemi v kurníku nebo ve stohu slámy. Dokonce jsme byli zajatí francouzskými partyzány, mysleli si totiž, že jsme Němci. Konečně jsme pak narazili na sled spojenců," vzpomíná. Těm se snažili vysvětlit, že jsou Češi a že chtějí ke své armádě v Anglii. Spojenci jim nerozuměli, nejspíš ani nevěřili, protože je zavřeli do dalšího tábora. Asi za měsíc je však přepravili do Anglie, konečně ke svým.
V jižní Anglii absolvovali základní výcvik. „Češi byli díky našim letcům velmi oblíbení. Po Vánocích jsme jeli vlakem do přístavu, ubytovali nás v americkém táboře, kde bylo vše, na co si člověk vzpomněl. Jídlo, pití, cigarety, čokolády, dokonce i kino. Tady jsme čekali, než bude volná loď." Cestovali pak přes kanál do Belgie, kde je přidělili k jednotlivým útvarům. „Já jsem se stal řidičem lehkého tanku. Přesně tři měsíce mě s ním učili jezdit a pak mě přemístili k velitelské rotě do města Hazelbrook. Naši jednotku pak začlenili do 1. obrněné brigády, která byla, dokonce prý i přes protest prezidenta Beneše, nasazena k obléhání pevnosti a přístavu Dunkerque," zmiňuje a nakonec s úsměvem dodává: „Náš úkol ve 2. světové válce jsme splnili!"

Když 7. května 1945 podepsali Němci všeobecnou kapitulaci, mohl se Josef Adámek začít připravovat na přesun do jeho milované vlasti. Po týdenním putování se ocitl zpátky na své půdě. Jeho jednotka byla ubytována ve vesnici Malý Bor u Horažďovic.
Při slavností přehlídce v Praze, které ze zúčastnila i 1. obrněná brigáda, při svém projevu prezident Beneš prohlásil: ,,Naši vojáci, děkuji vám, co jste pro naší vlast vykonali a vítám vás na půdě osvobozené vlasti!"

Koncem roku 1945 začal jeho civilní život v hodnosti svobodníka. Příští rok oslaví své devadesáté třetí narozeniny.