Písek KSČMSPaSK posílení historické paměti

Různé články a stanoviska

Ludvík Szingert - 29. srpen, 68. výročí SNP - můj odchod do povstání - Kunerád

. (29.8.2012)

U příležitosti 68. výročí Slovenského národního povstání nám poskytl Ludvík Szingert rozhovor. V rozhovoru poutavě přiblížil některé zlomové okamžiky svého života. Např. nucené válečné nasazení, útěk k partyzánům, obrana povstaleckého území při SNP od 1944 a do roku 1945 aktivní partyzánská činnost. Z obsáhlého rozhovoru vyjímáme.



Byl jsem v té době totálně nasazen v Dubnici nad Váhom, když nastal na ubytovnách velký rozruch!  Kluci zachytili ve slovenském rozhlase zprávu, že vypuklo SLOVENSKÉ NÁRODNÍ POVSTÁNÍ! Vyběhli jsme na náměstíčko před továrnou přivítat ty, co nám to přijdou oznámit. Na obou koncích továrny byly stále německé hlídky a za chvíli bylo vidět, že hlídky jsou zesilovány. Vycházky ze střeženého prostoru byly dál omezeny a my jsme se mohli pohybovat jen mezi továrnou a ubytovnami. A tehdy přišel Jenda Vondruška, že zítra se odchází.

.
„Zítra přijď na noční směnu se všema věcmi, ráno odejdeme. Po noční směně se začali trousit do naší dílny Francouzi i naši, vybaveni batohy. Celkem se nás sešlo asi 5O. Francouzi si mezi námi vybrali stejné postavy a předali nám svoje oblečení: kalhoty dole upnuté a bundokošile se sepnutými rukávy, oboje v khaki barvě a modré široké barety. My jsme jim dali svoje modráky. Převlékli jsme se a v malých skupinkách jsme odešli přes stráže do nedalekého francouzského lágru v Prejtu u Ilavy. Tam jsme si vyměnili zpět svoje oblečení a odešli jsme směrem na východ do kopců, které začínaly hned za jejich lágrem.

 

 

 

Z kopců jsme sešli až k večeru před  horskou vesničku, ale místo tabule se jménem nás zaujal transparent, natažený nad silnicí "Vítejte ve svobodném Československu".To bylo neuvěřitelné pohlazení po duši! Tam jsme byli svědky toho, jak se skupina připravovala na diversní akci. Nejdříve se dohadovali nad mapou, když se dohodli dostal každý raneček s připraveným materiálem a nářadím a odešli do noci. Ušli pak prý někdy i přes 5O km, tam udělali svou práci, vrátili se a ráno šli do práce na Váhstav do Ilavy. Tímto výkonem byli nepolapitelní. Ráno, když jsme se loučili, dostal každý hezký kus ukořistěného německého uheráku, že abychom si ho schovali na horší časy. Bylo nás najednou asi o 2O či 3O víc než večer. Dohonili nás Francouzi, kteří se k nám přidali. Vydali jsme se na další cestu a asi za další dva dny jsme přes Čičmany a Fačkov došli do Rájeckých Teplic a na zámeček Kunerád, který je postaven v kotli břehů bočního údolí říčky, pramenící pod Martinskými holami.

.
Tam sídlil v té době štáb a výcvikový tábor partyzánské brigády M.R.Štefánika s velitelem, ruským partyzánem Popovem. Přijali nás, oblékli do vojenského, rozdělili do čet a začal výcvik.

 

 

 

 Mimo teoretické přípravy nás hlavně cvičili v ovládání lehkých zbraní, zacházení s výbušninami a střelbě Co nám nejvíc dalo, bylo poznávání terénu a jeho využívání. Při tom například postavili kulomet na vyvýšené místo na břehu horské říčky  a nechali nás asi ve vzdálenosti 100 metrů zakopat se. Po chvíli instruktor přešel na stanoviště kulometu a opravoval, kde ještě úkryt nebyl v pořádku. Potom si zalehl za kulomet a vystřelil několik dávek a nástřel stále snižoval, až jsme viděli, že nám shazuje kaménky z okopů. Byl to hrozný pocit! Potom nám dovolil, abychom si upravili okopy. To nám najednou šla práce rychleji od rukou! Potom nás upozornil, abychom dobře poslouchali, že střely vždy jinak zpívají podle toho, jak jsou daleko. A opravdu střela hvízdá a hvizd se zkracuje, jak se střela přibližuje, až je z toho jen ostré prasknutí, když střela patří vám, pak se znovu  prodlužuje, když se střely vzdalují. Potom nás nechal, abychom se přibližovali, když jsou střely dost daleko. To byla zkušenost, kterou jsme jistě všichni mnohokrát využili.

 

 

 

Asi po 14 dnech, kdy jsme se zúčastnili i výpravy na vyhození železničního můstku přes Váh, svolali nás všechny na nádvoří zámečku a informovali nás, že na celé povstalecké území byly shozeny letáky, ve kterých Němci vyhlašují amnestii všem, kdo odešli do povstání a vrátí se zpět do práce. Těm, kdo neuposlechne, hrozí nejpřísnějšími tresty i mstou na jejich rodinách. Následoval i výpis jmen i některých chlapců z Dubnice. Moje, ani Jendovo jméno mezi nimi nebylo. Zřejmě naše karty byly zničeny náletem. Všem bylo dovoleno do rána odejít, pokud se necítíme dost silní, abychom vydrželi nastávající zlé časy. Bylo to hrozné rozhodování. Máme právo vydat naše nejbližší takovému nebezpečí? Tu noc jsme nemohli usnout, když asi o půlnoci byl vyhlášen poplach. Vyjeli jsme ze svých doupat ve stohu sena, na nádvoří stály připravené už zapřažené vozy, do kterých se vynášel ze zámku všechen materiál (zbraně, střelivo i potraviny) a naložené vozy odjížděly až do závěru doliny, pod Martinské hole, kde se vše vykládalo na hromady. Tak se všechny vozy otočily asi třikrát. Při poslední cestě vozy odjely do boční doliny a nás odvedl instruktor nad svah u zámečku, tam jsme zalehli mimo dohled z nádvoří a čekali jsme. Dostali jsme zákaz přecházení i zákaz vystřelit za jakýchkoli okolností. Rozpršelo se a padla nepříjemná mlha. Nečekali jsme dlouho, když z mladého lesa po naší pravici bylo slyšet řev silných motorů a lámání dřeva a na svah asi 100 m od nás vyjely dva těžké německé tanky a spustily okolo sebe palbu z kulometů. Sesuly se pomalu se svahu na nádvoří zámku, palbou pokropily okolní stráně a budovy a dělostřeleckou palbou zapálily zámek, obě horárny u zámku, hospodářské budovy i seníky. Chvíli se kochaly pohledem na dílo zkázy a pak odjely cestou, která v tu dobu už byla volná zpět k Žilině. Pohled na tu horu železa, z které se na všechny strany sypala zkáza, byl nezapomenutelný! Tím tedy bylo rozhodnuto o našem setrvání v horách.

 

 

 

.
Večer potom jsme se vrátili k těm hromadám matriálu v dolině. Byl už tmavý večer, vzadu v průseku lesa byl vidět stále ještě hořící zámek, na okolních stráních byl slyšet tlumený hovor rozptýlené posádky zámku, když jsem dostal svou první stráž u těch zachráněných zásob. Stále někdo procházel na pěšinu na Martinské hole. Takže stálé ověřování kdo je to až najednou někdo přicházel podle říčky a plížil se velmi opatrně a naprosto potichu. Připravil jsem si pušku a stoupl si k velkému buku. Přišel až asi na deset metrů když jsem zavolal: „Stůj!“ Zůstal stát, jen se vzpřímil. Zeptal jsem se tedy kdo je. Otočil se a velkými skoky zmizel na strmé stáni. Byl to jelen. Ve tmě a mlze a při chůzi přímo proti mně jsem ho nepoznal a nevím, kdo se víc lekl při náhlém poznání.

 

autor: JK
© KSČM 2003 - 2014. Všechna práva vyhrazena