KSČM

Naši odbojáři jsou zvyklí jednat čestně a na rovinu.

*+Začněme nejdříve kampaní před prezidentskou volbou, do jejíhož průběhu váleční veteráni a protifašističtí bojovníci významně zasáhli. Když jste přemýšlel o přímé volbě prezidenta ještě před jejím zahájením, tušil jste, jaké téma se v ní ukáže jako rozhodující?

Nikoliv a myslím, že něco takového předpokládal málokdo. Je docela možné, že Karel Schwarzenberg byl zaskočen svými vlastními slovy a následnými negativními reakcemi veřejnosti. Jak jinak si vysvětlit, že se své výroky později snažil mírnit?! Ohlasy, které přicházely z našeho webu, dokazovaly, že urazil nejen válečné veterány. Ozývali se i mladí lidé, jimž osud naší vlasti není lhostejný.

*+Vaše sdružení ve spolupráci s Národním Osvobozením loni na podzim položilo několik otázek všem tehdy známým kandidátům na prezidenta. Týkaly se mj. případného ocenění státním vyznamenáním teroristické skupiny bratrů Mašínů či nároků Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Odpovědi K. Schwarzenberga už tehdy cosi naznačily – např. Mašíny by ocenil a zalitoval již nežijících členů této skupiny. Bili jste tehdy na poplach?

Tak bych to neformuloval. Ne, nešlo o vyzvánění poplašných zvonů. Spíše o to, aby voliči znali postoje kandidátů na prezidenta k otázkám, které členové našeho svazu pokládají za klíčové. Nikomu jsme žádného z nich nevnucovali. Šlo o demokratické volby, v nichž každý volič rozhodoval sám za sebe podle svého nejlepšího svědomí a vědomí.

*+Za postoje, které vaši členové a další vlastenci vyjádřili zejména před 2. kolem prezidentské volby, jste čelili mnohým útokům. Jak jste to nesl vy, jak váleční veteráni a jak lidé křehcí - lidické »děti« či ještě žijící lidické ženy?

Urazilo mne to za ně. Mnohé útoky byly tak nevybíravé, až mne to zarazilo. Ostatně posuďte sama. Z webu např. přišel vzkaz od Pavla Slámy, v němž se píše: »Zdá se mi poněkud trapné směšovat účast ve 2. světové válce se současnou politickou scénou. Pokud někdo není schopen pochopit současnou politickou realitu, tak ať s těma plíškama na klopě, které dnes už nikdo nevnímá, dělá svou agitaci v domově důchodců.… Pane generále, žijte si svůj svět, myslím si, že ještě máte pár svých příznivců, narozených do cca 1950.« Kolik pro mne šokující arogance! A to jen proto, že se pan generál Alexander Beer, jehož si nesmírně vážím, rozhodl vyjádřit svůj občanský postoj.

Tělesná schránka odbojářů je v důsledku pokročilého věku křehká, ale hlava jim pořád slouží. Postoje mají pevné, jako když byli mladí. Jsou zvyklí jednat čestně, na rovinu! Váleční veteráni, kteří ve 2. kole prezidentské volby vystoupili veřejně, jasně říkali: »Když jsme šli za naši vlast, za naši svobodu bojovat, věděli jsme, že nemusíme přežít, ale vedla nás láska k vlasti a vojenská přísaha, kterou jsme jí slibovali věrnost. Nebáli jsme se tenkrát, nevidíme důvod, proč bychom měli mlčet v mírových dobách! Prostě chceme vyjádřit svůj občanský postoj jako voliči i jako vojáci, stále věrní přísaze.«

*+Zdá se, jako by postoje a vazby ministra Schwarzenberga na sudetské Němce povzbudily i rétoriku předsedy vlády. Jeho vystoupení v bavorském zemském sněmu 21. února vás a další protifašistické bojovníky vysloveně rozčílilo. Čekal jste taková slova, jež před tamními poslanci premiér vyslovil?

V žádném případě. Domnívám se, že k tomu neměl mandát a že výrazně překročil své pravomoci. Lítost, kterou svým projevem dal najevo, doslova ze židlí nadzvedla členy ČSBS. Zejména jeho slova o poválečném vyhánění. Jeho vyjádření vnímáme jako hrubé zkreslení dějin a rovněž zpochybnění závěrů 2. světové války. Poválečný TRANSFER(!) – zdůrazňuji transfer - německých obyvatel z našeho území byl mj. důsledkem Mnichovské dohody, okupace naší vlasti nacistickým Německem a všeho, co se v tehdejším Protektorátu Čechy a Morava dělo. Rozhodly o něm vítězné mocnosti na jednání v Postupimi. Nevzal vůbec v potaz historické souvislosti, což je nesolidní a neprofesionální. Je přece logické, že každá dějinná událost je důsledkem předchozích událostí. Tedy i transfer německých obyvatel.

Dovolte mi malou poznámku. To, že jsme se důrazně ohradili proti premiérovým výrokům, neznamená, že jsme protiněmečtí! Udržujeme přátelské vztahy s antifašistickými organizacemi v zahraničí, tedy i v Německu. Jsou založeny na upřímnosti a na seriózním přístupu k minulosti. Jednáme jako rovný s rovným. Stejně jako my, také naši němečtí partneři respektují historickou pravdu. A věřte, že toho si na nich velice ceníme.

*+Jak nyní s premiérem či místopředsedou vlády a jejich úřady, jako organizace podílející se na mnoha celospolečenských akcích, spolupracujete?

Jsme dobrovolným, nestranickým a nezávislým občanským sdružením, jehož členy jsou účastníci národního boje za osvobození ve 2. světové válce a jejich rodinní příslušníci či pozůstalí po nich. Individuálními členy ČSBS se mohou stát i ostatní občané, bez rozdílu své politické příslušnosti a náboženského vyznání, kteří souhlasí s posláním ČSBS a stanovami. To pokládám za důležité připomenout, než odpovím.

Naše země se v posledních letech hodně odklonila od Masarykových zásad. Řečeno jeho vlastními slovy: »V demokracii svoboda, volnost, demokracie znamená diskusi. Tj. nesmí se nikomu překážeti, kdo má jiné a opačné mínění. Naučiti se respektovat cizí mínění, vyslechnout důvody.« Tady je podle mne zakopaný pes. Naši politici občas vyslechnou opačné postoje jiných lidí, avšak nezřídka na ně vůbec nereagují nebo mluví zbrkle, aniž by se nad odpovědí řádně zamysleli a podložili ji argumenty. V naší současné společnosti chybí demokratická diskuse. Zdůrazňuji skutečnou diskusi. Nikoliv agresivní napadání, urážky, slovník hodný bulváru nejhrubšího zrna, zesměšňování politických protivníků apod., jak jsme toho zhusta svědky např. u našich zákonodárců.

Je pravda, že politiky na naše akce zveme, protože v naší zemi je vžitým zvykem, že se zúčastňují různých pietních akcí, vzpomínek apod. Jsme demokratickou organizací, která respektuje rozhodnutí voličů, a tudíž i fakt, že současná vláda či složení sněmovny jsou takové, jaké jsou. Domnívám se, že občané nejsou hloupí a dokážou sami vyvodit závěry z toho, jak ten či onen politik mluví a jedná v zahraničí a jak doma, zda si neprotiřečí, a že v dalších volbách jako svobodný občan rozhodne, komu svůj hlas (ne)dá.

Dovolte mi malé, leč pro náš svaz zásadní odbočení. Loni 17. listopadu jsem před Hlávkovou kolejí v Praze jménem ČSBS vyzval ústavní činitele, aby z titulu svých funkcí pomohli obnovit státní svátek Mezinárodní den studentstva (MDS), a tak přispěli k oživení jeho odkazu, jenž v posledních 20 letech překrývá 17. listopad 1989. Zdůraznil jsem tehdy, že byl vyhlášen 17. 11. 1941 v Londýně na manifestačním shromáždění delegátů studentů 26 národů světa a že jde o jediný mezinárodní svátek mající původ v českých zemích. Paradoxně se ve světě slaví, u nás nikoliv, a byl dokonce přejmenován. Domnívám se, že naše společnost obnovení tohoto svátku aktérům 17. 11. 1939 dluží.

Bezprostředně poté jsem se dopisem obrátil na senátory a poslance s prosbou o pomoc. A jaká byla reakce?! Jednoznačnou podporu jsme dostali např. od Zdeňka Škromacha (ČSSD) či od Jiřího Dolejše (KSČM). Za ODS odpověděla pouze předsedkyně sněmovny Miroslava Němcová, která mj. napsala: »MDS je připomínkou tragických událostí, k nimž došlo v období tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava, a 17. 11. 1989 byl počátkem událostí, které znamenaly konec komunistického režimu, nesvobody a totality. Obě výročí zasluhují požívat vážnosti a úcty. Den boje za svobodu a demokracii proto osobně považuji za název příhodný, spojující obě výročí … a připomínající památku všech studentů, kteří bojovali za svobodu a demokracii našeho národa.« Při vší úctě k paní předsedkyni ale s jejím postojem nesouhlasíme. Dotkl se nejen hrstky dosud žijících studentů 17. 11. 1939.

*+V tomto období si připomínáme významná výročí – 70. výročí bitvy u Stalingradu, u Sokolova; naopak nechvalným výročím bylo 80 let od nástupu Hitlera k moci. Daří se vám udržovat odkazy výročí ve vědomí národa a také v povědomí těch, kdož je zprostředkují - novinářů? Daří se vám varovat před fašismem?

Zachování odkazu patří ke klíčovým úkolům ČSBS. Naši členové chodí na besedy do škol, jezdí se studenty do bývalých koncentračních táborů, léta každoročně pořádáme soutěž historicko-dokumentačních prací, do níž se může zapojit každý zájemce, organizujeme různá pietní shromáždění a vzpomínkové akce… Zkrátka je toho hodně, ale nejsme spokojeni. Víte, my se sice snažíme, ale pokud nebude zájem ze strany škol, učitelů, ale také ministerstva školství, sami mnoho nezmůžeme. Například, aby odkaz 1. a 2. odboje byl řádně rozpracován a zakotven v osnovách a učitelé věděli, co mají učit. Důležité je, aby se o minulosti nemluvilo na základě politické objednávky – lidově řečeno, jak se to právě komu hodí do krámu – nýbrž s použitím srozumitelných a ověřených skutečností. Ale také se znalostí dějinných souvislostí.

Na adresu novinářů bych řekl asi tolik. Ověřujte si fakta, konzultujte s odborníky, čtěte literaturu faktu z pera fundovaných a zkušených autorů, hledejte souvislosti a snažte se pochopit ducha, atmosféru konkrétní doby, neboť hodnotit minulost pouze pohledem najedeného a dobře situovaného současníka je nehistorické a nesolidní.

*+Na počátku roku se na pražském vltavském nábřeží rozložila výstava nazvaná »Umění zabíjet«. Jednalo se o fotografie panenek, naznačujících zavražděné Němce v poválečném období. Co říkáte takovým akcím?

Jsou dokladem neserióznosti a nehistoričnosti. Jeden z našich členů, účastník odboje v Praze XIX., což je dnes Praha 6, autoru Lukáši Houdkovi, jenž tvrdí, že podklady pro výstavu čerpal z historických pramenů, vytkl zkreslování faktů souvisejících s fotografií z Bořislavky, kde v té době žil. Popisuje, jak to tehdy bylo. Dne 9. 5. 1945 se předvoj 4. gardové tankové brigády gen. Leljušenka u Bořislavky setkal se skupinou lidí v civilním oblečení. Šlo o vojáky a důstojníky wehrmachtu a také příslušníky gestapa z nedalekého zámečku na Jenerálce, kteří se chtěli probojovat k Američanům. Asi 20 lidí postříleli rudoarmějci, nikoliv revoluční garda, která byla uzákoněna až 10. 5. 1945. Na pozadí zmiňované fotografie zastřelených 41 lidí jsou domy, jejichž stavební profil neodpovídá dokumentaci dochované na stavebním odboru. Jde tedy zjevně o podvrh. Nikdo se nemůže divit, že podobné výstavy odsuzujeme právě pro jejich překrucování dějin.

Zcela logicky se nabízí otázka, proč se možnými excesy při transferu Němců z našeho pohraničí rádoby historici, sdělovací prostředky či určité umělecké kruhy zabývají až v posledních letech? Proč tak neučinily bezprostředně po listopadu 1989, proč se nevěnují tomu, co se dělo před Mnichovem 1938, za protektorátu, proč nepíší o našich umučených, zavražděných, popravených předcích? Těch proč je mnoho, ale pravdivě na ně mohou odpovědět pouze lidé jako třeba tvůrce zmíněné výstavy.

*+ČSBS uskuteční v létě svůj sjezd. Co bude toto vaše vrcholné rokování projednávat?

Klíčové bude jednání o naší budoucnosti. Uvědomujeme si, že pietní akty a kladení věnců nejsou tím, co mladou generaci mezi nás přiláká. Zařídili jsme se podle toho a plně zmodernizovali naše webové stránky. Jejich návštěvnost stále stoupá, a co je potěšující, řada lidí jejich prostřednictvím pátrá po svých předcích-odbojářích. Někteří tazatelé se touto cestou dokonce stali i našimi členy.

Dalším fenoménem, příznačným pro mladé, je Facebook. Studoval jsem prezentaci, kterou o něm zveřejnila kladenská organizace ČSBS. Cílem zmíněné sociální sítě je přiblížit mladým náš svaz a nabídnout také členství. Znamená to pokud možno denně aktualizovat stránky, uveřejňovat medailonky o významných rodácích okresu, pořizovat fotoreportáže. Nejvíce návštěvníky stránek oslovily fotoreportáže z Lidic, Ravensbrücku, Ležáků, ze Žatce z odhalení pomníku čs. letcům bojujícím v rámci RAF. Obliba stránek stále stoupá. Lidé mají možnost jejich prostřednictvím diskutovat, porovnávat své postoje s míněním jiných, jsou zde zveřejňovány rovněž recenze a upoutávky na publikace věnované prvnímu a druhému odboji.

Zkušenost královéhradecké organizace je trochu jiná. U nich Facebook loni neměl až takovou účinnost. Spíše vsázejí na přímý kontakt s lidmi. Neberou úplně každého. Jak říkají, musí mít duši bojovníka, jinak by členství ztratilo smysl. Královéhradečtí tvrdí, že nejlepší bojovníci jsou lidé z integrovaných složek.

Možná rekordmany v přijímání nových členů jsou v pražské 16. organizaci, i když přiznávají, že v Praze je to snazší. Loni její řady rozšířilo 80 nových členů. Je to zejména tím, že jsou neustále s lidmi, chodí do škol, mluví s učiteli dějepisu, vzali je např. na prohlídku Pečkárny. Dělají pro ně různé programy a vymýšlejí nové náplně činnosti. Co organizace, to jiná zkušenost. A to jsem v důsledku omezeného prostoru vybral jen uvedené příklady. Jak vidíte, na sjezdu bude o čem jednat.