KSČM

Stanovisko Spojenectví práce a solidarity k Fiskálnímu kompaktu. Fiskální kompakt (plným názvem Smlouva o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii) je mezivládní dohoda, která byla navržena jako jedna z reakcí na krizi v eurozóně. Její základní problém spočívá v tom, že neodstraňuje příčiny, ale chce léčit symptomy chybnými prostředky.

Fiskální pakt je návrh hospodářských opatření dle německého přístupu, který se od Velké recese v Eurozóně prosadil jako jednoznačně dominantní. Tento přístup je fiskálně restriktivní a předpokládá, že krize v Eurozóně má příčiny v přílišné „rozhazovačnosti“ vlád. To je ovšem naprosto chybná diagnóza. Stačí hrubý pohled na zadlužení Španělska či Irska před krizí – obě dvě země měly relativně nízké zadlužení, v případě Irska dokonce jedno z nejnižších v rámci Eurozóny, přičemž i veřejné zadlužení Španělska bylo mnohem nižší než německé. Krize v Eurozóně spočívá totiž v nerovnováze platebních bilancí, konkrétně běžných účtů, které vyjadřují strukturální slabosti některých zemí a které nebyly podchyceny, resp. byly ignorovány tzv. konvergenčními kritérii. Podrobněji se v tomto duchu ke krizi v Eurozóně rovněž vyslovili ekonomové slovenského Ministerstva financí: http://blog.jetotak.sk/kriticka-ekonomia/2014/03/28/eurozona-na-pol-ceste/. Nastavení Eurozóny výchozí strukturální rozdíly mezi členskými zeměmi dálo prohloubilo, a to za situace dominance neoliberálního kapitalismu jako „normy.“

v Politika fiskální konsolidace vede v Řecku, i v jiných zemích k nesmírnému hospodářskému propadu, sociálnímu utrpení a je v přímém rozporu s principy evropské integrace, které by měly být založeny na „solidaritě, sociální kohezi a sociálním smíru.“

Fiskální kompakt je restriktivním nástrojem, který již za dost obtížných podmínek dále limituje aktivní fiskální politiku státu. Cílí primárně na vyrovnanou rozpočtovou bilanci (ve smyslu strukturálního schodku) s nejhorší možnou bilancí 0,5% HDP schodku. Poněkud mírnější jsou podmínky pro státy, které nedosahují hranice veřejného zadlužení ve výši 60% HDP. ČR dlouhodobě nesplňuje kritérium ani strukturálního schodku 1% HDP. Podstatou Fiskálního kompaktu ovšem není jen tato povinnost udržovat vyrovnanou rozpočtovou bilanci. Je zde také zakotven mechanismus nápravy, který zahrnuje i rozsudek Soudního dvora, včetně finančních sankcí. Fiskální pakt je podstatným přitvrzením od Paktu stability a růstu, který zeměmi nebyl příliš respektován (jako první byl porušen Německem a Francií).

Evropská Unie navrhuje restriktivní opatření za situace, kdy mezi zeměmi probíhá daňová konkurence a kdy se součástí Eurozóny staly i země, které jsou daňovými ráji (Lucembursko, Kypr), resp. kvazi-ráji (Nizozemí, Irsko). Kromě toho všechny členské země čelí řadě problémů globální úrovně: nekontrolovanému rozrůstání daňových rájů. Offshorových center spolu s používáním vnitrofiremních cen nadnárodních firem, které nechtějí platit nízké daně – tyto firmy nechtějí platit žádné daně. Místo aby EU cílila na tyto obrovské úniky, které se odhadují kumulativně v řádu desítek bilionů (!) dolarů, omezuje dále národní stát, jehož manévrovací možnosti jsou již nyní dosti omezené.

Je velmi smutné, pokud levice přijímá tuto restriktivní pozici, která v nejlepším případě stejně nebude dodržována – pro svou zjevnou ekonomickou nesmyslnost, a to obzvláště v době krize, kterou si Eurozóna do značné míry způsobila sama. Pokud by byla aplikace těchto pravidel skutečně sankcionována, jak je nyní předvídáno, způsobí jen další propad do recese a další pokles sociální úrovně. Ten již nyní vyvolává nárůst extremistických a šovinistických tendencí, které jsou v přímém rozporu s principy integrace.

EU, ani Eurozóny nemůže fungovat na bázi omezování národního státu za situace, kdy globálnímu prostředí dominují aktéři, které nelze „zkrotit“ jinak než právě globálním úsilím. Místo kontraproduktivního omezování ekonomického prostoru pro stát, je třeba, aby se EU věnovala potírání daňového dumpingu, problematice daňových rájů a offshorových center, které v systému fungují jako liška vpuštěná do kurníku. Hlavním úkolem je obnovit fiskální suverenitu země – nelze přeci tlačit na zemi, která nemá kontrolu nad svým fiskálním inkasem! Takováto restrikce pak nutně znamená jen další škrty na těch nejslabších a nejpotřebnějších, jak dobře ukazuje právě Řecko a jeho sociální ukazatele. Pouhý pohled na výdajovou stránku je ekonomický primitivismus, neboť je strategickým úkolem státu starat se o navyšování fiskální kapacity země, včetně koordinovaného boje proti těm, kteří se zdaněním ve velkém a záměrně vyhýbají.

Fiskální kompakt a jeho přijetí českou vládou s sebou nese i politická nebezpečí. V letech aplikace (pokud bude v té době ještě Eurozóna vůbec existovat) bude znemožňovat provádět aktivní hospodářskou politiku a bude automaticky tlačit k dalším škrtům. Kromě toho je nepochopitelné a nevysvětlitelné, proč ČSSD jako vládnoucí strana odmítla fiskální ústavu navrhovanou M. Kalouskem, ale s radostí přijala Fiskální kompakt, byť ze své podstaty je jádro obou návrhů totožné. U ČSSD se tak nelze divit podezření z „eurohujerství“ a automatickém přijímáním návrhů, i když jsou v rozporu se základními ideje integrace – tedy výše zmíněnou solidaritou a sociálním smírem. Přijetí Fiskálního kompaktu a odmítnutí fiskální ústavy dává pravici „střelivo“ k útokům na vládnoucí koalici, především ČSSD.

EU potřebuje více solidarity, investic a pracovních příležitostí. Vždyť právě EU se svou hlubokou silnou sociální tradicí, kořenící ve Velké francouzské revoluci by měla být prostorem, který bude schopen vytvořit a udržet model spojující efektivitu a sociální soudržnost, jak uvnitř zemí, tak mezi nimi. Evropa potřebuje více solidarity mezi zeměmi, protože jen tak může přežít jako inspirující projekt. O takovou sociální a federativní EU stojí za to bojovat.

Místo toho si vybírá pro své občany svěrací kazajku, která se v některých zemích už změnila ve škrtidlo. Má toto snad být novým základním principem evropské integrace?

Jan Kavan

Milan Neubert

Ilona Švihlíková

mluvčí SPaSu

6.dubna 2014