KSČM

Projev poslance Jiřího Dolejše za KSČM na dnešním slavnostním shromáždění obou komor českého parlamentu k 25. výročí 17. listopadu 1989 v Praze v budově bývalého Federálního shromáždění.
Dnes, u příležitosti 25. výročí událostí listopadu 1989 hodnotíme tuto historickou přeměnu, tento zásadní zvrat a pokud ji chceme hodnotit nečernobíle, vyžaduje to vnímat širší historický kontext. K němu patří uvědomit si skutečnost, že po válce občané hledali spravedlivější alternativu vývoje. Jaká byla realita poválečného vývoje ?  

Na jedné straně tehdejší systém nabídl řadu sociálních jistot, dostupnost veřejných služeb i rozvoj nejzaostalejších oblastí. Na druhé straně se ale překrývala tendence sociální emancipace mocenskou represí vlády jedné strany, což vedlo ke ztrátě důvěry a k sílící stagnaci.
Proto před rokem 1989 většina občanů vyžadovala zejména demokratizaci v politice ale i uvolnění podnikatelské iniciativy a motivace v ekonomice. Lidem nemohly stačit pouhé řeči o přestavbě, vnímaly připravované změny jako formální, mělké a nefunkční. Rok 1989 prostě nelze ocejchovat jako importovaný mocenský puč, byl důsledkem dlouhodobě neřešených zásadních společenských rozporů.  

Samotný 17. listopad byl výbuchem občanské nespokojenosti se zneužíváním moci zakonzervovaným establishmentem. Byl také spouštěčem zhroucení režimu dovnitř, bez ohledu na původní režijní záměr některých aktérů.  

Změny byly opravdu nutné, tedy nastaly. Nezapomínejme ale, že u lidí převažovalo přání zachování pracovních a sociálních jistot a že až 40% tehdy ještě věřilo v šanci socialismu. Je dobře, že tehdy skončil monopol na pravdu, důkazem ostatně jsou i dnešní vystoupení napříč celým politickým spektrem. Ti, kterým ale šlo o co nejvíc sociálně spravedlivé řešení, byli slabí a nepřipravení a proto v čele stanuly síly, opřené o mocné ekonomické zájmy a zaměřené na tvrdou restauraci kapitalismu, byť ne v jeho karikované, dickensenovské podobě.
Nelze proto souhlasit s tvrzením, že zvolená transformace byla povinná jednosměrka, která byla jasným zdrojem našeho vzestupu a že ji je třeba jen dolaďovat metodou pokusů a omylů. Jsem přesvědčen, že neplatí tatcherovský bonmot, že nejsou alternativy.  

Čím promlouvá Listopad 1989 bez falešné mytologie k dnešku ? 25 let je čas celé jedné generace a ukazuje, že tehdejší polistopadový vývoj se v mnohém stal promarněnou příležitostí, že řadu z tehdejších nadějí nenaplnil. A dnes nestačí na získanou svobodu nadávat, je třeba prakticky překonat bariery, které brání dosáhnout větší důstojnosti života.

   Podstatná fakta o současnosti mluví jasně. Klíčovou část ekonomky kontroluje zahraniční kapitál, politiku ovlivňuje majetková oligarchie. Více jak milion občanů je na prahu chudoby. Podle CVVM dvě třetiny populace jsou dnes opět nespokojeny s poměry, jedna třetina si myslí, že se zhoršila šance prosadit se poctivou prací. Neodůvodněné sociální rozdíly znovu kriticky zesilují napětí ve společnosti. Ve společnosti se zabydluje vulgarita v politické i normální komunikaci a xenofobie ve vztahu k našemu okolí.

Jaké jsou tedy možné závěry pro budoucnost ? Protože vývoj neodpovídá možnostem, který naše země má, otevřeme opět alternativy jak se reálně dostat z této situace. Nežijeme na konci dějin. Alternativy byly před 25 lety a jsou i dnes. Jen je třeba je podrobit svobodné a demokratické soutěži a naplnit je poctivou prací.

Autor: Jiří Dojejš